Tahle původně nekompromisní hardcoreová agitka z Venice se postupem osmdesátých let minulého století vypracovala z kapely s označením „Worst Band in Flipside“ (jejíž koncerty byly v úplných počátcích, někdy kolem r. 1982, pouze přehlídkou agrese vyvolávané zejména členy různých kalifornských gangů, jako např. Venice White Boyz) na jednu z muzikantsky nejpozoruhodnějších kapel první poloviny následujícího desetiletí. SUICIDAL TENDENCIES se snažili čím dál víc zapomínat na své kořeny a naopak zdokonalovat svůj hudební výraz, ve kterém počali míchat hispánský groove, temperament a funky rytmy s inteligentně vystavěným metalem. Zásadní zlom nastal s příchodem talentovaného kytaristy tmavé pleti Rockyho George (zhruba 1985), který do jejich hudby vnesl potřebný nadhled a sofistikovanost. Jeho nástroj se stal na mnoho let jejich poznávacím znamením. Vůdčí osobou byl však vždy zpěvák Mike Muir, známý díky své podivné image (tmavomodrý šátek na hlavě a tílko nebo košile zapnutá výhradně na horní knoflíček), originálnímu hlasovému projevu (jízlivý avšak jakoby přívětivě působící mluvozpěv), ale také třeba arogantnímu chování, ať už k novinářům nebo muzikantům z jiných kapel (mimo jiné třeba pěstní bitka s Davem Mustainem). Ve své době se dokonce kuloárem šířily nepodložené zkazky, že v mládí prý Muir dokonce někoho zabil, aby si udržel postavení v gangu.
Své narůstající schopnosti SUICIDAL TENDENCIES poprvé naznačili až na svém třetím albu „How Will I Laugh Tomorrow …“, aby se následující deskou „Lights Camera … Revolution!“ stali hvězdami první velikosti. To už byl v jejich řadách i vynikající baskytarista Rob Trujillo (dnes METALLICA), který se postaral o precizní funky groove této nahrávky. Kapele také hodně pomohla účast na klání „Clash Of The Titans“, kde na podzim roku 1990 předskakovala trojici TESTAMENT, MEGADETH a SLAYER, která rovněž přijela do Evropy propagovat svoje nové výtvory. Takže – „Světla kamera … začínáme!“
Vřeštivý zvuk kytar dvojice George/Clark prakticky stanovil sound sebevražedných tendencí v době jejich největšího komerčního boomu, takže není divu, že se skupině podařilo na svou stranu získat nezanedbatelný počet metalových příznivců. Vlastně ani samotná kapela se v té době vůbec nebránila označení „thrash metal“. První z dvojice alb, která osobně označuji za mistrovská díla, zahajuje zrovna takový zvuk. Jakoby snová část hvízdajících kytar v úvodní skladbě „You Can´t Bring Me Down“ rychle přejde v hysterický úprk metalových riffů a Mike Muir se ze sebe všemožně snaží vykecat, jak si dokázal poradit se svou poslední návštěvou policejní stanice, když se ho tamní buldočci pokoušeli hrou na „hodného“ a „zlého“ dostat tzv. dolů. Přestože skladba patří k nejdůraznějším na desce, nejde o žádnou primitivní rubanici. Nabídne totiž celou řadu změn a zajímavých melodických vsuvek, včetně neuvěřitelně vrstevnatého mixu kytarových sól (Rocky George ždíme tenké struny téměř po celou dobu tohoto songu), což vlastně platí pro celé album, kterému se díky obrovské propracovanosti dostává až metalově progresivního kabátku. Valivá „Lost Again“ upoutá svým groovem, osobitou melodikou i tragikomickým textem. „Alone“ je tou hymnou, díky které jsem začal tuhle partu uznávat. Jemné pasáže v ní vygradují v tornádo kytarových breaků, takže jestli na někoho museli i pánové z MEGADETH tenkrát valit bulvy, byli to zřejmě pouze SUICIDAL TENDENCIES. Následuje příjemný funkymetalový vtípek „Lovely“, který má schopnost roztančit i ty největší zabedněnce (tedy jen v případě, že si budou jisti, že na ně nikdo nekouká), aby „Give It Revolution“ znovu vrátila desce pořádnou vrstevnatost a spád.
Druhá polovina alba je neméně strhující – „Get Whacked“ do ní vletí s obrovskou razancí, stejně jako rock ´n ´roll v sebevražedném stylu „Disco´s Out, Murder´s In“, aby „Send Me Your Money“, která si to zpříma rozdá s hlupáky posílajícími peníze „televangelistům“ a jiným podvodníkům, znovu upozornila na Muirův neuvěřitelný smysl pro humor a taktéž na větší záběr kapely (funky groove, kde se dokonce objeví i dechová sekce). No a nakonec mám moc rád i songy „Emotion No. 13“ a „Go´n Breakdown“. První pro jeho metalový náboj, perfektní melodiku a druhý pro vtipný funky rytmus a všudypřítomný připitomělý Muirův zpěv, doznávající zde až parodické polohy.
Za album „Lights Camera … Revolution!“ byla kapela nominována na cenu Grammy, kterou nakonec nezískala. Spolu s následujícím dílkem „The Art Of Rebellion“, které ještě více tíhlo k jemnějšímu rockovému pojetí, pak tenhle progresivní milník americké komerčnější metalové hudby ční vysoko nad vším, co kdy tahle partička bláznů, ale i skvělých muzikantů, vytvořila.